Šumění kebule začíná znovu tlačit své perlivé plody. Tentokrát budu s obdivem vzhlížet k těm, kteří mají stále koule na to v českém školství něco vyrábět, a těm, kteří váhají, jestli jim to opravdu stojí za to.
Memoáry školství přesličné – úvod
Je to taková rozvaha s odstupem několika let, kdy se hormony uklidní, adrenalin klesne na obvyklou hladinku a člověk se může na školství podívat objektivním okem s tikem. Když jsem, krysa, opouštěl potápějící se loď školství, bylo ve stavu těsně před vypuknutím hromadné infekce, která většinu zúčastněných přemění v zombie a těch pár imunních ve sveřepě, ale marně pobíhající zoufalce, kteří hledají nějaký ten bytelný sklep. Gravitace školství ovšem dokáže ohýbat čas neboli těsně před znamená desítky, stovky let. Ale to jsou všechno známé věci.
Jaké konkrétně školství bylo: kouzelnou hůlkou zmrazené v 18., 19. století – koncepčně (člověk jako chodící úložiště dat) i materiálně („Ty panty u těch dveří přece zvládnete opravit, pane kolego. Je i ve vašem zájmu, abyste si tu třídu mohl zavřít.“; „Máte 50 kopií na měsíc.“ „Ale to je 0.02 kopie na den a žáka?“ atd.). Školství s absolutním despektem (chtěl bych říci ignorací, ale nemohu se ubránit, že v takovémto měřítku prostě nemůže nebýt záměr) vůči potřebám současného, natož budoucího člověka, školství reflektující události na této planetě s pingem 50 let, školství založené na marginálních nesmyslech (přechodníky? Milota Zdirad Polák? stupnice? WTF?), školství zahleděné do svých vlastních samoúčelných pseudokonstruktů (všechny ty rámcové i mimorámcové vzdělávací programy alias nekonečná slohová cvičení vypracovaná učiteli v jejich volném čase), školství do mrtě červivé rozličnými tabuhlísty (je Božena Němcová klíčová česká spisovatelka, nebo je to prostě znouzectnost nedostatku a nebude lepší studentům nabídnout přístupnější a zajímavější počteníčko, třeba ve prospěch světové literatury 20. století? Má někdo odvahu navrhnout „zapomeňme na nějakou Němcovou“ na poradě tzv. předmětové komise svým šedesátiletým kolegyním 
?), školství oslizlé všudypřítomným formalizmem ubíjející učitele (hodinové proškrtávání třídnic a počítání zameškaných hodin jednotlivých žáků v době, kdy databázový systém toto vyflusne za pikosekundu) i studenty (nezapomeň si do sešitu zaznamenat datum a číslo hodiny, zásadní to údaje, a nezapomeň datum podtrhnout modře a číslo hodiny červeně), školství vykastrované od jakýchkoli náznaků hodnotících kritérií zaměřených na podstatné věci (počet chyb místo závažnost / příčina chyby, grafická úprava sešitu místo dovedností z poznámek nabytých ad.).
Přihoďme k obrázku školství ještě určité skupiny, které potřebují trochu pumpnout bohatý a štědrý školský rozpočet (z něčeho přece žít musejí), aby mohly desítky let vytvářet legrační testíky, které se snaží měřit neměřitelné (budiž k dobru aspoň ten ideál), což maskují tu triviální úrovní, tu nejednoznačnou otázkou, a v důsledku mi akorát sdělují: pověřili jsme tě vzděláváním národa, ale ve skutečnosti si myslíme, že to nezvládneš. Co je, herdex fix, nějakému darmožroutskému Cermatu do toho, kam jsem dovedl nebo nedovedl člověka, se kterým jsem strávil osm let, pro kterého bych byl ochoten udělat nepěkné věci, kterému jsem přebaloval plínky moudrosti a který je „ten čtyřkař“, ale když přišel k nám na školu do primy, tak to byl dvacítkař?
Školství je černá díra – stať
No a změnilo se ve školství od té doby něco? Ne. Abych jen nejiskřil: práce učitele je úžasná. Tedy pokud má studenty, se kterými se může proti všem těmhle srágorám spojit. Někdy to vyjde, jindy zbude jen počůraná tabule a hodina strávená u okna částečně ředícího pronikavost kyseliny močové. Co mě ale děsí, je, jak dlouho pojede školství v této setrvačnosti. Jakkoli se pošklebuji nad různými snovými radami různých reformátorů a la Ondřej Hausenblas (ještě stále nosí klobouk s pérem?), v jedné věci mají naprostou pravdu: reformu dělá učitel. V praxi to ale bohužel v současné době znamená ignorování všech těch geniálních nesmyslů, a je pak otázka, za jak dlouho půjdete na kobereček nebo jak dlouho budete vzdorovat slavnému resistance is useless. Domnívám se, že moc dlouho ne.
Školství – základ státu!
Jsou tu jasné věci: školství, potažmo vzdělání, je alfa omega každé společnosti. Tvrzení mne se problém netýká je krátkozraké a hloupoučké. Týká! Funkční školství přináší společnosti jasné (byť ne vždy hmatatelné) hodnoty a vytváří lidi, kteří jsou kvalifikovanější a pro svoji společnost užitečnější – bráno jak z hlediska produkčního (kvalifikovanější pracovník), tak z hlediska lidského (zkušenější / osvícenější člověk). Bohužel vzhledem k tomu, že je české školství založeno na nezničitelných nesmyslech, je – podle mých zkušeností i podle zkušeností mnoha mých učitelských kolegů – situace rok od roku horší (a nemyslím tím probůh žádné mladofrontové cry me a river fňukání, jak jsou žáci stále blbější a drzejší) a pohlcuje, jako nenasytná černá díra, především samo sebe. Je v silách samojediného učitele tomuto vzdorovat? Za cenu vlastního života, vlastního duševního i fyzického (strávili jste někdy hodinu ve školní jídelně?) zdraví?
Ze školství zběh
Mám zkušenosti i z jiného oboru, do kterého jsem zběhl, a bohatý kontakt s rozličnými profesemi z řad mých klientů. To, co ve školství „bezvadně“ „funguje“, by všude jinde bylo nemyslitelné. Možná tomu trochu přispívá základní pravidlo čas jsou peníze a možná by nebylo úplně na škodu, kdyby se jím školství inspirovalo – alespoň tím pozitivním z něj. Věci se dělají co nejefektivněji, nejjednodušeji, a hlavně – přemýšlí se nad tím, proč se to vlastně dělá, co to přináší, a když se zjistí, že nic, tak se to dělat přestane. Protože vše ostatní je ztráta času a peněz, vše ostatní je rezavý klumpr. Přemýšlení a reflexe, hledání lepších cest, neusnutí na vavřínech, protože jinak balím. Nejsem si jistý, jestli lze něco takového učitelům „nařídit shora“ (asi ne, pokud sami nebudou chtít, lze je k tomu ale vést a „vychovat“), nicméně jsem si jistý, že dělání přesného opaku (a masturbace nad tím, jaký geniální monstrkonstrukt jsem vymyslel) věci neprospěje.
Good bye, školství
Bohužel tristní zkušenost je taková, že většina kolegů (a kolegyň to be precise), kteří přistupovali k vyučování jinak než jako k předčítání učebnice nebo k všeobecně dobrovolné shodě nad podtrháváním nadpisů červeně, již – podobně jako já – ve školství dávno nepůsobí. Jinak smysluplnou, neuvěřitelně kreativní a dobrodružnou práci vyměnili za jinou, nejspíš o pár stupňů rutinnější a méně adrenalinovou. Přesto by se – stejně jako já – do školství – zatím – nevrátili. Žádné reformu dělá učitel, naopak prosté a jasné fuck off. Je to bohužel škoda pro celé školství, a především pro studenty, kteří si to – rovněž bohužel – jasně uvědomují (to pak člověk zírá, že po čtyřech letech pauzy dostane od bývalého studenta nejvyšší ocenění – ještě jednou díky, Vojto).
Závěr a pak následuje normativní soubor citací
A nyní poslání pro generace příští a hlavně pro ty, kteří podobné problémy řeší a ještě stále korzují o přestávkách na potemnělých, patinou staletí zarostlých, duchem nicoty navoněných školských chodbách: pokud jste měli (třeba jako já) to štěstí a narazili jste na skvělé studenty, s nimiž vám práce voní, máte hezký vztah a i po odchodu ze školství (nebojte, dřív nebo později to přijde) budete společně chodit na pivo, pokud máte splachovací hroší kůži a jste smíření se všudypřítomnou tupostí (ani náznakem nemluvím o studentech), nelpíte na vlastní rodině ani na životním minimu, tak vydržte. Možná ale stojí za to zkusit něco jiného, třeba jen na čas. Všude jinde budete mít poloviční množství práce, do které investujete čtvrtinovou energii, konečně volné víkendy (!!!), a jako drobný bonus několikanásobnou mzdu. Pokud po létech zjistíte, že to není nic pro vás a stýská se vám po rodičích, kteří vyhrožují tím, že si na vás po škole počkají (teď mne zpětně mrzí, že jsem to nechal plavat a nepodal trestní oznámení), nevěste hlavu: do školství se totiž můžete kdykoli vrátit, najdete ho ve stejném stavu, v jakém jste jej opustili.
A jinak přání pro všechny: pokud reformu školství dělá učitel, přeji všem, aby tam ještě nějaký ten Schwarzík, kterýžto kulky má, zbyl.
Školství je zombieland
Šumění kebule začíná znovu tlačit své perlivé plody. Tentokrát budu s obdivem vzhlížet k těm, kteří mají stále koule na to v českém školství něco vyrábět, a těm, kteří váhají, jestli jim to opravdu stojí za to.
Memoáry školství přesličné – úvod
Je to taková rozvaha s odstupem několika let, kdy se hormony uklidní, adrenalin klesne na obvyklou hladinku a člověk se může na školství podívat objektivním okem s tikem. Když jsem, krysa, opouštěl potápějící se loď školství, bylo ve stavu těsně před vypuknutím hromadné infekce, která většinu zúčastněných přemění v zombie a těch pár imunních ve sveřepě, ale marně pobíhající zoufalce, kteří hledají nějaký ten bytelný sklep. Gravitace školství ovšem dokáže ohýbat čas neboli těsně před znamená desítky, stovky let. Ale to jsou všechno známé věci.
Jaké konkrétně školství bylo: kouzelnou hůlkou zmrazené v 18., 19. století – koncepčně (člověk jako chodící úložiště dat) i materiálně („Ty panty u těch dveří přece zvládnete opravit, pane kolego. Je i ve vašem zájmu, abyste si tu třídu mohl zavřít.“; „Máte 50 kopií na měsíc.“ „Ale to je 0.02 kopie na den a žáka?“ atd.). Školství s absolutním despektem (chtěl bych říci ignorací, ale nemohu se ubránit, že v takovémto měřítku prostě nemůže nebýt záměr) vůči potřebám současného, natož budoucího člověka, školství reflektující události na této planetě s pingem 50 let, školství založené na marginálních nesmyslech (přechodníky? Milota Zdirad Polák? stupnice? WTF?), školství zahleděné do svých vlastních samoúčelných pseudokonstruktů (všechny ty rámcové i mimorámcové vzdělávací programy alias nekonečná slohová cvičení vypracovaná učiteli v jejich volném čase), školství do mrtě červivé rozličnými tabuhlísty (je Božena Němcová klíčová česká spisovatelka, nebo je to prostě znouzectnost nedostatku a nebude lepší studentům nabídnout přístupnější a zajímavější počteníčko, třeba ve prospěch světové literatury 20. století? Má někdo odvahu navrhnout „zapomeňme na nějakou Němcovou“ na poradě tzv. předmětové komise svým šedesátiletým kolegyním
?), školství oslizlé všudypřítomným formalizmem ubíjející učitele (hodinové proškrtávání třídnic a počítání zameškaných hodin jednotlivých žáků v době, kdy databázový systém toto vyflusne za pikosekundu) i studenty (nezapomeň si do sešitu zaznamenat datum a číslo hodiny, zásadní to údaje, a nezapomeň datum podtrhnout modře a číslo hodiny červeně), školství vykastrované od jakýchkoli náznaků hodnotících kritérií zaměřených na podstatné věci (počet chyb místo závažnost / příčina chyby, grafická úprava sešitu místo dovedností z poznámek nabytých ad.).
Přihoďme k obrázku školství ještě určité skupiny, které potřebují trochu pumpnout bohatý a štědrý školský rozpočet (z něčeho přece žít musejí), aby mohly desítky let vytvářet legrační testíky, které se snaží měřit neměřitelné (budiž k dobru aspoň ten ideál), což maskují tu triviální úrovní, tu nejednoznačnou otázkou, a v důsledku mi akorát sdělují: pověřili jsme tě vzděláváním národa, ale ve skutečnosti si myslíme, že to nezvládneš. Co je, herdex fix, nějakému darmožroutskému Cermatu do toho, kam jsem dovedl nebo nedovedl člověka, se kterým jsem strávil osm let, pro kterého bych byl ochoten udělat nepěkné věci, kterému jsem přebaloval plínky moudrosti a který je „ten čtyřkař“, ale když přišel k nám na školu do primy, tak to byl dvacítkař?
Školství je černá díra – stať
No a změnilo se ve školství od té doby něco? Ne. Abych jen nejiskřil: práce učitele je úžasná. Tedy pokud má studenty, se kterými se může proti všem těmhle srágorám spojit. Někdy to vyjde, jindy zbude jen počůraná tabule a hodina strávená u okna částečně ředícího pronikavost kyseliny močové. Co mě ale děsí, je, jak dlouho pojede školství v této setrvačnosti. Jakkoli se pošklebuji nad různými snovými radami různých reformátorů a la Ondřej Hausenblas (ještě stále nosí klobouk s pérem?), v jedné věci mají naprostou pravdu: reformu dělá učitel. V praxi to ale bohužel v současné době znamená ignorování všech těch geniálních nesmyslů, a je pak otázka, za jak dlouho půjdete na kobereček nebo jak dlouho budete vzdorovat slavnému resistance is useless. Domnívám se, že moc dlouho ne.
Školství – základ státu!
Jsou tu jasné věci: školství, potažmo vzdělání, je alfa omega každé společnosti. Tvrzení mne se problém netýká je krátkozraké a hloupoučké. Týká! Funkční školství přináší společnosti jasné (byť ne vždy hmatatelné) hodnoty a vytváří lidi, kteří jsou kvalifikovanější a pro svoji společnost užitečnější – bráno jak z hlediska produkčního (kvalifikovanější pracovník), tak z hlediska lidského (zkušenější / osvícenější člověk). Bohužel vzhledem k tomu, že je české školství založeno na nezničitelných nesmyslech, je – podle mých zkušeností i podle zkušeností mnoha mých učitelských kolegů – situace rok od roku horší (a nemyslím tím probůh žádné mladofrontové cry me a river fňukání, jak jsou žáci stále blbější a drzejší) a pohlcuje, jako nenasytná černá díra, především samo sebe. Je v silách samojediného učitele tomuto vzdorovat? Za cenu vlastního života, vlastního duševního i fyzického (strávili jste někdy hodinu ve školní jídelně?) zdraví?
Ze školství zběh
Mám zkušenosti i z jiného oboru, do kterého jsem zběhl, a bohatý kontakt s rozličnými profesemi z řad mých klientů. To, co ve školství „bezvadně“ „funguje“, by všude jinde bylo nemyslitelné. Možná tomu trochu přispívá základní pravidlo čas jsou peníze a možná by nebylo úplně na škodu, kdyby se jím školství inspirovalo – alespoň tím pozitivním z něj. Věci se dělají co nejefektivněji, nejjednodušeji, a hlavně – přemýšlí se nad tím, proč se to vlastně dělá, co to přináší, a když se zjistí, že nic, tak se to dělat přestane. Protože vše ostatní je ztráta času a peněz, vše ostatní je rezavý klumpr. Přemýšlení a reflexe, hledání lepších cest, neusnutí na vavřínech, protože jinak balím. Nejsem si jistý, jestli lze něco takového učitelům „nařídit shora“ (asi ne, pokud sami nebudou chtít, lze je k tomu ale vést a „vychovat“), nicméně jsem si jistý, že dělání přesného opaku (a masturbace nad tím, jaký geniální monstrkonstrukt jsem vymyslel) věci neprospěje.
Good bye, školství
Bohužel tristní zkušenost je taková, že většina kolegů (a kolegyň to be precise), kteří přistupovali k vyučování jinak než jako k předčítání učebnice nebo k všeobecně dobrovolné shodě nad podtrháváním nadpisů červeně, již – podobně jako já – ve školství dávno nepůsobí. Jinak smysluplnou, neuvěřitelně kreativní a dobrodružnou práci vyměnili za jinou, nejspíš o pár stupňů rutinnější a méně adrenalinovou. Přesto by se – stejně jako já – do školství – zatím – nevrátili. Žádné reformu dělá učitel, naopak prosté a jasné fuck off. Je to bohužel škoda pro celé školství, a především pro studenty, kteří si to – rovněž bohužel – jasně uvědomují (to pak člověk zírá, že po čtyřech letech pauzy dostane od bývalého studenta nejvyšší ocenění – ještě jednou díky, Vojto).
Závěr a pak následuje normativní soubor citací
A nyní poslání pro generace příští a hlavně pro ty, kteří podobné problémy řeší a ještě stále korzují o přestávkách na potemnělých, patinou staletí zarostlých, duchem nicoty navoněných školských chodbách: pokud jste měli (třeba jako já) to štěstí a narazili jste na skvělé studenty, s nimiž vám práce voní, máte hezký vztah a i po odchodu ze školství (nebojte, dřív nebo později to přijde) budete společně chodit na pivo, pokud máte splachovací hroší kůži a jste smíření se všudypřítomnou tupostí (ani náznakem nemluvím o studentech), nelpíte na vlastní rodině ani na životním minimu, tak vydržte. Možná ale stojí za to zkusit něco jiného, třeba jen na čas. Všude jinde budete mít poloviční množství práce, do které investujete čtvrtinovou energii, konečně volné víkendy (!!!), a jako drobný bonus několikanásobnou mzdu. Pokud po létech zjistíte, že to není nic pro vás a stýská se vám po rodičích, kteří vyhrožují tím, že si na vás po škole počkají (teď mne zpětně mrzí, že jsem to nechal plavat a nepodal trestní oznámení), nevěste hlavu: do školství se totiž můžete kdykoli vrátit, najdete ho ve stejném stavu, v jakém jste jej opustili.
A jinak přání pro všechny: pokud reformu školství dělá učitel, přeji všem, aby tam ještě nějaký ten Schwarzík, kterýžto kulky má, zbyl.