Takže příkládek: mám kontaktní formulář, kam uživatel vyplní své jméno, email, předmět zprávy a text zprávy. Chci dostat ihned co nejpřesnější informace, tak místo libovolného předmětu (input text) nabídnu výběr z několika možností (select). Zabývám-li se vším kolem webů, tak nabídnu např. možnosti tvorba webových stránek | grafika | programování | SEO. Přesto ale nechci uživatele nikam tlačit, kdyby mě chtěl kontaktovat ohledně něčeho, co není ve výběru (aneb kontrolovaná svoboda pro každý web!). Proto k možnostem v dropdownu přidám ještě jiné a ideální by bylo, kdyby ve chvíli, kdy uživatel cvakne na jiné, vyjelo políčko, kam by uživatel mohl své téma specifikovat. Jak na to?

Formulář v Nette

Nejdřív vysmrkneme formulářík pomocí Nette:

[php]
function createComponentContactForm() {
$form = new Form;

$form->addText(„name“, „Vaše jméno:“)
->addRule(Form_::FILLED, „Prosím vyplňte jméno.“);

$form->addText(„email“, „Váš email:“)
->addRule(Form_::FILLED, „Prosím vyplňte Váš email.“)
->setEmptyValue(„@“)
->addRule(Form_::EMAIL, „E-mail nevypadá jako platná adresa.“);

$form->addSelect(„subject“, „Mám zájem o:“, array(
„tvorbu webových stránek“ => „tvorbu webových stránek“,
„grafiku“ => „grafiku“,
„programování“ => „programování“,
„SEO“ => „SEO“,
„jiné“ => „jiné“,
))
->addRule(Form_::FILLED, „Prosím vyberte předmět zájmu.“)
->controlPrototype->class(„subject“);

$form->addText(„another“, „Jiný předmět zájmu – upřesněte:“)
->addConditionOn($form["subject"], Form_::EQUAL, „jiné“)
->addRule(Form_::FILLED, „Prosím vyplňte jiný předmět zájmu.“);
$form["another"]->controlPrototype->class(„another“);

$form->addTextArea(„message“, „Text zprávy:“, 40, 3)
->addRule(Form_::FILLED, „Prosím vyberte text zprávy.“);

$form->addSubmit(„send“, „Odeslat“);

$form->onSuccess[] = callback($this, „contactFormSubmitted“);
return $form;
}
[/php]

A metodu pro schroustání formuláře:

[php]
function contactFormSubmitted($form) {
try {
$values = $form->values;

// process data and send mail – put mail code here or whatever you want

$this->flashMessage(„Zpráva byla v pořádku odeslána.“);
$this->redirect(„Homepage:“);
}
catch (AuthenticationException $e) {
$form->addError($e->getMessage());
}
}
[/php]

Ukazovátko píchám na následující věci, které by neměly uniknout pozornosti:

• selectu subject je přidaná třída class="subject"
• poli another je přidaná podmínka pro vyhodnocování – pokud je v dropdownu vybrána hodnota jiné, toto pole musí být vyplněno. Tomuto poli je rovněž přiřazena třída class="another"

Fičurky s jQuery

Formulář máme hotový a bude fungovat. Ještě pro blaho uživatele přidáme fičurku, kterou skryjeme pole another, aby neotravovalo, když jej uživatel nebude potřebovat. A naopak aby vyskočilo, když po uživateli chceme, aby do něj něco nabušil. Do šablony pod vykreslený formulář tedy přidáme skriptík:

[javascript]
$(„.another“).parent().parent().hide();

$(„.subject“).change(function() {
if ($(this).val() == „jiné“ ) {
$(„.another“).parent().parent().show(„fast“);
} else {
$(„.another“).parent().parent().hide(„fast“);
}
});
[/javascript]

Řečeno slovy humanitními: skryj pole another. Pokud někdo bude hrabat do selectu subject a pokud bude hodnota jiné, pole another zase ukaž. V jQuery kódu je trochu přeparentováno, je to proto, že používám výchozí vykreslování formuláře, tedy celý form je vykreslován do tabulky a každý prvek je v řádku tabulky. .parent().parent() znamená, že chci skrýt celý řádek s tabulkou, nikoli jen samotné pole nebo samotné td. Pokud používáte vlastní vykreslování formulářů, bude kód vypadat trochu jinak, a jistě jsou i jiné možnosti, jak zaměřit řádek tabulky.

Tím máme hotovo. Tento princip je uplatnitelný na další formuláře, kde chceme skrýt některé inputy a podmíněně je zase ukázat – např. registrační / objednávkový formulář s nepovinnými poli pro IČ / DIČ a mnoho dalších formulářů. Je to jednoduché a je to uživatelsky přítulné.

Memoáry školství přesličné – úvod

Je to taková rozvaha s odstupem několika let, kdy se hormony uklidní, adrenalin klesne na obvyklou hladinku a člověk se může na školství podívat objektivním okem s tikem. Když jsem, krysa, opouštěl potápějící se loď školství, bylo ve stavu těsně před vypuknutím hromadné infekce, která většinu zúčastněných přemění v zombie a těch pár imunních ve sveřepě, ale marně pobíhající zoufalce, kteří hledají nějaký ten bytelný sklep. Gravitace školství ovšem dokáže ohýbat čas neboli těsně před znamená desítky, stovky let. Ale to jsou všechno známé věci.

Jaké konkrétně školství bylo: kouzelnou hůlkou zmrazené v 18., 19. století – koncepčně (člověk jako chodící úložiště dat) i materiálně („Ty panty u těch dveří přece zvládnete opravit, pane kolego. Je i ve vašem zájmu, abyste si tu třídu mohl zavřít.“; „Máte 50 kopií na měsíc.“ „Ale to je 0.02 kopie na den a žáka?“ atd.). Školství s absolutním despektem (chtěl bych říci ignorací, ale nemohu se ubránit, že v takovémto měřítku prostě nemůže nebýt záměr) vůči potřebám současného, natož budoucího člověka, školství reflektující události na této planetě s pingem 50 let, školství založené na marginálních nesmyslech (přechodníky? Milota Zdirad Polák? stupnice? WTF?), školství zahleděné do svých vlastních samoúčelných pseudokonstruktů (všechny ty rámcové i mimorámcové vzdělávací programy alias nekonečná slohová cvičení vypracovaná učiteli v jejich volném čase), školství do mrtě červivé rozličnými tabuhlísty (je Božena Němcová klíčová česká spisovatelka, nebo je to prostě znouzectnost nedostatku a nebude lepší studentům nabídnout přístupnější a zajímavější počteníčko, třeba ve prospěch světové literatury 20. století? Má někdo odvahu navrhnout „zapomeňme na nějakou Němcovou“ na poradě tzv. předmětové komise svým šedesátiletým kolegyním ?), školství oslizlé všudypřítomným formalizmem ubíjející učitele (hodinové proškrtávání třídnic a počítání zameškaných hodin jednotlivých žáků v době, kdy databázový systém toto vyflusne za pikosekundu) i studenty (nezapomeň si do sešitu zaznamenat datum a číslo hodiny, zásadní to údaje, a nezapomeň datum podtrhnout modře a číslo hodiny červeně), školství vykastrované od jakýchkoli náznaků hodnotících kritérií zaměřených na podstatné věci (počet chyb místo závažnost / příčina chyby, grafická úprava sešitu místo dovedností z poznámek nabytých ad.).

Přihoďme k obrázku školství ještě určité skupiny, které potřebují trochu pumpnout bohatý a štědrý školský rozpočet (z něčeho přece žít musejí), aby mohly desítky let vytvářet legrační testíky, které se snaží měřit neměřitelné (budiž k dobru aspoň ten ideál), což maskují tu triviální úrovní, tu nejednoznačnou otázkou, a v důsledku mi akorát sdělují: pověřili jsme tě vzděláváním národa, ale ve skutečnosti si myslíme, že to nezvládneš. Co je, herdex fix, nějakému darmožroutskému Cermatu do toho, kam jsem dovedl nebo nedovedl člověka, se kterým jsem strávil osm let, pro kterého bych byl ochoten udělat nepěkné věci, kterému jsem přebaloval plínky moudrosti a který je „ten čtyřkař“, ale když přišel k nám na školu do primy, tak to byl dvacítkař?

Školství je černá díra – stať

No a změnilo se ve školství od té doby něco? Ne. Abych jen nejiskřil: práce učitele je úžasná. Tedy pokud má studenty, se kterými se může proti všem těmhle srágorám spojit. Někdy to vyjde, jindy zbude jen počůraná tabule a hodina strávená u okna částečně ředícího pronikavost kyseliny močové. Co mě ale děsí, je, jak dlouho pojede školství v této setrvačnosti. Jakkoli se pošklebuji nad různými snovými radami různých reformátorů a la Ondřej Hausenblas (ještě stále nosí klobouk s pérem?), v jedné věci mají naprostou pravdu: reformu dělá učitel. V praxi to ale bohužel v současné době znamená ignorování všech těch geniálních nesmyslů, a je pak otázka, za jak dlouho půjdete na kobereček nebo jak dlouho budete vzdorovat slavnému resistance is useless. Domnívám se, že moc dlouho ne.

Školství – základ státu!

Jsou tu jasné věci: školství, potažmo vzdělání, je alfa omega každé společnosti. Tvrzení mne se problém netýká je krátkozraké a hloupoučké. Týká! Funkční školství přináší společnosti jasné (byť ne vždy hmatatelné) hodnoty a vytváří lidi, kteří jsou kvalifikovanější a pro svoji společnost užitečnější – bráno jak z hlediska produkčního (kvalifikovanější pracovník), tak z hlediska lidského (zkušenější / osvícenější člověk). Bohužel vzhledem k tomu, že je české školství založeno na nezničitelných nesmyslech, je – podle mých zkušeností i podle zkušeností mnoha mých učitelských kolegů – situace rok od roku horší (a nemyslím tím probůh žádné mladofrontové cry me a river fňukání, jak jsou žáci stále blbější a drzejší) a pohlcuje, jako nenasytná černá díra, především samo sebe. Je v silách samojediného učitele tomuto vzdorovat? Za cenu vlastního života, vlastního duševního i fyzického (strávili jste někdy hodinu ve školní jídelně?) zdraví?

Ze školství zběh

Mám zkušenosti i z jiného oboru, do kterého jsem zběhl, a bohatý kontakt s rozličnými profesemi z řad mých klientů. To, co ve školství „bezvadně“ „funguje“, by všude jinde bylo nemyslitelné. Možná tomu trochu přispívá základní pravidlo čas jsou peníze a možná by nebylo úplně na škodu, kdyby se jím školství inspirovalo – alespoň tím pozitivním z něj. Věci se dělají co nejefektivněji, nejjednodušeji, a hlavně – přemýšlí se nad tím, proč se to vlastně dělá, co to přináší, a když se zjistí, že nic, tak se to dělat přestane. Protože vše ostatní je ztráta času a peněz, vše ostatní je rezavý klumpr. Přemýšlení a reflexe, hledání lepších cest, neusnutí na vavřínech, protože jinak balím. Nejsem si jistý, jestli lze něco takového učitelům „nařídit shora“ (asi ne, pokud sami nebudou chtít, lze je k tomu ale vést a „vychovat“), nicméně jsem si jistý, že dělání přesného opaku (a masturbace nad tím, jaký geniální monstrkonstrukt jsem vymyslel) věci neprospěje.

Good bye, školství

Bohužel tristní zkušenost je taková, že většina kolegů (a kolegyň to be precise), kteří přistupovali k vyučování jinak než jako k předčítání učebnice nebo k všeobecně dobrovolné shodě nad podtrháváním nadpisů červeně, již – podobně jako já – ve školství dávno nepůsobí. Jinak smysluplnou, neuvěřitelně kreativní a dobrodružnou práci vyměnili za jinou, nejspíš o pár stupňů rutinnější a méně adrenalinovou. Přesto by se – stejně jako já – do školství – zatím – nevrátili. Žádné reformu dělá učitel, naopak prosté a jasné fuck off. Je to bohužel škoda pro celé školství, a především pro studenty, kteří si to – rovněž bohužel – jasně uvědomují (to pak člověk zírá, že po čtyřech letech pauzy dostane od bývalého studenta nejvyšší ocenění – ještě jednou díky, Vojto).

Závěr a pak následuje normativní soubor citací

A nyní poslání pro generace příští a hlavně pro ty, kteří podobné problémy řeší a ještě stále korzují o přestávkách na potemnělých, patinou staletí zarostlých, duchem nicoty navoněných školských chodbách: pokud jste měli (třeba jako já) to štěstí a narazili jste na skvělé studenty, s nimiž vám práce voní, máte hezký vztah a i po odchodu ze školství (nebojte, dřív nebo později to přijde) budete společně chodit na pivo, pokud máte splachovací hroší kůži a jste smíření se všudypřítomnou tupostí (ani náznakem nemluvím o studentech), nelpíte na vlastní rodině ani na životním minimu, tak vydržte. Možná ale stojí za to zkusit něco jiného, třeba jen na čas. Všude jinde budete mít poloviční množství práce, do které investujete čtvrtinovou energii, konečně volné víkendy (!!!), a jako drobný bonus několikanásobnou mzdu. Pokud po létech zjistíte, že to není nic pro vás a stýská se vám po rodičích, kteří vyhrožují tím, že si na vás po škole počkají (teď mne zpětně mrzí, že jsem to nechal plavat a nepodal trestní oznámení), nevěste hlavu: do školství se totiž můžete kdykoli vrátit, najdete ho ve stejném stavu, v jakém jste jej opustili.

A jinak přání pro všechny: pokud reformu školství dělá učitel, přeji všem, aby tam ještě nějaký ten Schwarzík, kterýžto kulky má, zbyl.

Zakyslou a neschopnou obsluhu pominu, to je celkem český standard v hodnotách „drobnost“, ale:

• namíchali nám piva z několika píp (asi si mysleli, že ti dva blbci, co sedí hned u baru, si toho nevšimnou). Obsluha natočila jedno pivo, pak půlku druhého, a protože pěnilo, dotočila zbytek z jiné pípy s jiným pivem. Kolega tak dostal „řezané“ (ze dvou světlých) proti své vůli.
• všechna piva – světlá i tmavá (ochutnali jsme jich 12 z nabízených 15) – měla větší či menší pachuť rzi, kterou stále nemohu dostat z úst. To je na podnik, kde chtějí za pivo 40 (0,3), resp. 45 (0,5) korun, naprostá tragédie. Přestože byly na čepu renomované regionální pivovary (např. Černá Hora), podnik potvrdil, že je možné zprasit i špičkové a chuťově bohaté pivo. Ještě že neprodávali Matušku, to bych se musel na místě rozplakat.
• během provozu a před hosty chodil do „kuchyně“ za „kuchařkou“ jakýsi místní týpek (který se nakonec rozhodl, že pomůže s obsluhou) a před kuchyní se ústně a sblíženě… koexistovali; nic proti, ale tohle jsem nezažil ani v té nejhorší hospodě – muckání s přítulkou na pracoviště nepatří;
• personál v „kuchyni“ kouřil přímo nad připraveným „jídlem“ (jinak je „restaurace“ nekuřácká);
• v průběhu večera vyběhlo z kuchyně kotě (pravda, velmi roztomilé a přítulné); jsem velký kočkomil, ale tohle FAKT NE! Kotěte se zželelo jednomu páru a nakonec si je partyzánsky z podniku odnesli, což prospěje kotěti i podniku;
• v jídelním lístku mají napsáno „domácí špekové knedlíky“, „domácí zelí“ ad., ale personál nám na předchozí návštěvě na náš přímý dotaz sdělil, že to jsou ohřívané polotovary koupené v Makru;
• v lokále byl jeden (prázdný) stůl určený přímo pro personál (opět – personál nemá co popíjet s hosty), zatímco do plného podniku chodili zákazníci, kteří si neměli kam sednout; „ochotná“ „obsluha“, s výrazem naprostého triumfu, je pak směrovala ven z podniku;
• „kuchařka“ vyšla z „toalet“, v ruce držela zvon na čištění odpadu (z toho cosi odkapávalo) a zanesla jej do „kuchyně“;
• „jídelní“ lístek začíná velkým jednostránkovým varováním před přestupky způsobenými pod vlivem alkoholu; to považuji za skvělé antré a geniální marketingový tah;
• pánská toaleta jak z nejhorší závodky, socialistické povadlé kachle, uprostřed mušle s nápisem „Nepoužívat, teče, doufám, že jste to pochopili!!!“ (a pod ní samozřejmě na truc po kotníky moči – toto jednání neschvaluji, ale nikdo nemůže tvrdit, že si o to Svět piva neřekl sám);
• dovoluji si vznést pochybnosti nad některými potravinami (zejména na pohled unavený „tatarák“ z čehosi a unylý „domácí“ „nakládaný“ „hermelín“), bohužel jsem nenašel odvahu si hypotézu ověřit;

Soudě podle dalších a dalších a dalších reakcí není má zkušenost ojedinělá. Domnívám se, že tohle nejen nestojí ani za ten slevový kupón, ale hraničí s možností toho, jak může (resp. nemůže) něco takového vůbec existovat.

Oficiálně tímto oznamuji, že definitivně končím s podporou vývoje webových stránek pro prohlížeč Internet Explorer 6. Nebudu se již více rozčilovat, co to v Šestce udělá, a nebudu to jednoduše ani zkoumat – je mi to jedno. Kašlu na věčné fňukaly neustále předhazující „širokou podporu“ a argumenty typu „ale my ten prohlížeč máme v práci“.

Internet Explorer 6 je známý paskvil a zmetek, deset let starý klumpr (born 2001), který nepodporuje ani základní standardy (CSS 2, průhlednost PNG obrázků atd.) a je plný bezpečnostních děr. To jen opakuji to, co je dobře známo, což dokazuje také obrovské množství „fanouškovských“ stránek na webu.

Jeho rozšíření se v civilizovaných zemích stává zanedbatelné (viz oficiální web Microsoftu věnovaný tomuto omylu) a podíly v Číně jsou mi buřt. A vy, co to máte nedej bože ještě v práci, buď zabijte svého správce IT, nebo si na klíčence noste přenosnou verzi některého normálního prohlížeče.

Co se týká argumentu „široké podpory“ (jsou i tací, kteří jdou fanaticky k podpoře Internet Exploreru 5 apod.; i já pamatuji doby, kdy se dělaly dvě rozdílné verze téhož webu – jedna pro Internet Explorer a jedna pro všechny ostatní prohlížeče – tomu je ale definitivně KONEC) a argumentu „zabíjení uživatelů“ – upřímně, mrtvý uživatel IE 6 = dobrý uživatel. Kdo nad tím roní slzy, nevidí si na špičku nosu: když jezdím v trabantu (a můžu mít zadarmo když ne porsche, tak aspoň škodovku), je to prostě moje neosvícená, ale dobrovolná volba. Ať pak laskavě nikdo nekydá tuto zodpovědnost na tvůrce webu.

Je to jako se vším: jakého uživatele si vychováš, takového máš.

Předně a úvodem – toto není hanění a zesměšňování opensource projektů. Podobných aktivit si bytostně vážím a obdivuji druhé, že nabízejí ostatním věci, které sami vymysleli, a to zadarmo (mimo jiné už proto, že já jsem se zatím na nic takového nezmohl). Tento blok ostatně běhá také na opensource.

Druhá podstatná noticka – body níže se vztahují pouze na „webové hotovky“ v PHP především z oblasti tzv. publikačních systémů a eshopů (Joomly, Prestashopy a spol., které si stáhnu, nahraju na web a frčím), nikoli na opensource frameworky, nástroje nebo programy a už vůbec ne na opensource jako takový.

Je tu ale celá řada rizik, které podle mého názoru činí všechny ty Joomly a Prestashopy nepoužitelnými pro někoho, kdo to s webovými stránkami a seriózními projekty myslí vážně. Proč?

Rizika opensource řešení

1. nekonzistence, což je dost zásadní problém. Na projektu často pracuje řada nadšenců s různými zkušenostmi a různým přístupem. Tu je kousek programován objektově, tu procedurálně, tu je pokus o nějaký šablonovací systém nebo MVC architekturu, který se ale nakonec nepodaří prosadit, takže v kódu zůstanou torza něčeho, co tam vlastně nemá co dělat. Jeden vývojář pracuje raději s tímto, druhý raději s něčím jiným… a výsledek? Podivný, nekonzistentní slepenec.
2. elementární chyby a nedostatky. Není zas tak vzácné, že se člověk setká s opensource projektem nebo některou jeho komponentou, kde se neošetřují vstupy od uživatele (což je naprosto zásadní bezpečnostní riziko), kde se neřeší nějaká místní specifika (prostě všichni mají weby v angličtině, tak ty ho taky budeš mít v angličtině, co na tom, že chceš faktury s diakritikou nebo v Prestashopu lidský formát data). Kdo někdy nasazoval třeba Prestu, potvrdí mi, že korekce různých chyb nebo nedokonalostí tak, aby to nějak důstojně fungovalo, zabere týden až 14 dní. Pokud chcete mít projekt založený na tom, že absolutně netušíte, co kde kdo naprasil, je opensource ideální řešení.
3. absolutní neflexibilita. Jistě, třeba pro Wordpress nebo Joomlu existují tuny tzv. pluginů, ale stejně – není nic tak zoufale neflexibilního jako opensource. Problém spočívá v tom, že roky vývoje učinily z většiny opensource dost obludné a složité molochy. Úprava jakékoli prkotiny často obnáší úpravu desítek věcí, které na ní závisejí, a leckdy už ani není možné to všechno dohledat a ošetřit. Tím se člověk dostává do situace, že věří ve funkčnost, ale vlastně ani neví, jak je možné, že to funguje. A to je dost špatně – to žádným pluginem nevyřešíte. A studovat měsíc, jak co kdo myslel, za tu dobu se dá udělat slušný eshop po vlastní ose.
4. molochovitost. To je věc částečně vycházející z bodu výše. Veškeré opensource systémy (eshopy i ty tzv. publikační) vycházejí z předpokladu, že je třeba připravit co nejvíce funkcí, aby to bylo co nejuniverzálnější. Zdánlivá výhoda má dva následky: jednak máte v aplikaci 80 % funkcí, které nevyužíváte, pročež akorát opruzují, druhak se tím vytváří moloch, který je výkonnostně tak zoufalý, že je to poznat i pouhým okem a nejsou na to třeba měření (zkuste si třeba takovou Joomlu a její rychlost načítání jednotlivých stránek; uvidíte sami). Podle mého názoru je v tomto nedocenitelné, když klientovi připravím aplikaci přesně na míru a jen s těmi funkcemi, které potřebuje. To je pak lahoda.
5. zásadní bezpečnostní rizika. Nutno říci, že situace se trochu zlepšuje, nicméně stále není u každého opensource produktu samozřejmost, že ošetřuje veškeré vstupy od uživatele, že je imunní vůči SQL injection nebo různým krádežím sessions. Pokud vám někdo hackne soukromý blog, asi se nic neděje. Pokud někdo hackne komerční web s nějakými privátními údaji (jména, hesla, čísla karet ad.), nastává pro provozovatele obrovský průšvih. Nemluvím ani o instalaci různých „pluginů“ od různých šikulů, kde člověk absolutně netuší, na jaké je to úrovni a co si instaluje (a leckdy má ještě dobrý pocit, že si aplikaci obohatil).
6. nulová zodpovědnost tvůrců systému. Což není žádná banalita. Většina opensource se používá pod nějakou z veřejných licencí typu GPL, její součástí bývá to, že produkt si berete, jak leží a běží, tedy bez keců a případné možnosti vymáhat škody, které produkt někomu způsobí (např. krádež čísla kreditní karty kvůli snadnému hacknutí systému, kleknutí serveru kvůli špatnému výkonu ad.).
7. zoufale nekvalitní a nevalidní HTML kód - tohle je neduh snad všech opensource systémů, troufám si říci bez výjimky. Layout stránek se i v roce 2011 generuje do tabulek, ideálně pěti do sebe vnořených (fuj!), kód je slepený, jak to komu přišlo pod ruku (kousek HTML, kousek XHTML a ještě s chybami, kousek vysmrklý z nějakého wordovského editoru, stylování přímo v kódu – dvakrát fuj!! ad.), výsledek naprosto zoufalý. A jediné, co s tím můžete udělat, je sednout si nad to a za nějaký týden to sjednotit a po někom opravit. To se opravdu vyplatí.
8. licenční a právní problematika. Pokud si pořídíte aplikaci naprogramovanou na míru, je jasné, že nejste povinni ji dávat k další volné distribuci. U opensource tato povinnost být může – v textu licence může být třeba podmínka, že pokud dílo použijete jako součást jiného díla, stává se nové dílo automaticky opensource. Záleží na konkrétním textu konkrétní licence – ale to stejně nikdo nečte, že? Navíc právní složitost toho, co je nebo není zadarmo, se se všemi důsledky liší stát od státu, vyzná se v tom čert a spoléhat se dneska nejde na nic. Jen abyste pak nebyli překvapení, že něco vlastníte, ale vlastně to nevlastníte.
9. těžší odstraňování kritických chyb. Tohle také není vyslovená drobnost. Pokud nejste osoba, která se přímo podílí na vývoji opensource produktu, bude dost problematické v případě nějaké kritické chyby ji dohledat – musíte se nejdříve s celou aplikací seznámit, najít části kódu, které danou funkcionalitu zajišťují (a nejspíš budou roztříštěny po deseti na sobě závislých metodách, to se pak hledá opravdu skvěle). Obvykle se jedná o chybu, která zcela znemožňuje funkcionalitu systému (pamatuji např. u Prestashopu chybné počítání DPH, chybné zobrazování faktur nebo matoucí datum, protože jej nebylo možné lokalizovat; např. u Opencartu se zobrazovala v košíku nějaká cena, přestože košík byl prázdný) nebo která umrtvuje některou jeho podstatnou funkci (např. nefunkční doprava zdarma pro Opencart). Pokud si systém vyvíjíte sami, netvrdím, že bude bez bugů, ale asi bude snazší je dohledat a opravit. Pokud používáte opensource, musíte počkat na vydání patche, což může být záležitost týdnů i měsíců.

Myslím, že k rozhodnutí, že opensource pro profesionální řešení opravdu ne, by stačil jakýkoli jeden důvod uvedený výše. A já jich sesmolil cca desítku. Je to dost? Já myslím, že ano. Pokud jsou nesouhlasy / výtky / jiné pohledy, uvítáme v diskusi.

Kulatý čtverec jako základ

Vytvoříme čtverec a (pokud preferujeme oblé tvary) trochu mu zakulatíme rohy. Důležitá je barevná výplň: vybereme barvu (v mém případě oranž) a vytvoříme barevný přechod tak, aby spodní část čtverce byla tmavší a vrchní část světlejší (odstín ponecháme stejný, pouze zvedneme jas):

Směr přechodu můžeme nechat přímo kolmý na zem, anebo jej lehce naklopit na jednu stranu, ideálně napravo. Tím dosáhneme přirozenějšího vzhledu (světlo v reálném světě také nedopadá přímo kolmo odshora, že). Čtverci dále přidáme obrys (Vykreslení čáry). Ten opět vyvedeme pomocí barevného přechodu, použijeme stejnou barvu (v mém případě opět oranž), akorát horní i spodní hodnotu přechodu o něco ztmavíme tak, aby byla čára vidět:

Na obrázku je (blbě) patrné, že přechod okraje kopíruje přechod výplně, akorát výchozí i konečná hodnota jsou o něco tmavší. Tímto trikem získá ikona plastičnost. Okraj nesmí být moc výrazný, ale zároveň musí být pouhým okem vidět. Tak, tohle máme.

Efekt osvícení

Tohle je taková blbůstka, a pokud nejste hračičky, můžete to vynechat – ikona bude fungovat i bez toho. Nicméně s tímto efektem docílíte ještě vyšší plastičnosti, což neuškodí. V dolní části čtverce vytvořte ovál, šířku trochu stáhněte, ať je o něco užší než čtverec:

Čtverec duplikujte (Úpravy > Duplikovat nebo Ctrl + D), zaberte myškou a vytvořte průnik oválu a duplikovaného čtverce (Křivka > Průnik):

Oválu odeberte obrys a přidejte výplň pomocí kruhového přechodu. Střed přechodu zarovnejte k dolní hraně čtverce a okraje přechodu s okrajům oválu. Barevně: střed přechodu dejte světle oranžový (světlejší než podklad), okraj přechodu potom v téže barvě, ale úplně průhledné (alfa kanál na hodnotu 0):

Tím vznikne „dolní světýlko“ a docílíte jakési kaustiky, která je přirozená např. pro předměty zalité v průhledném plastu nebo pryskyřici. Každopádně to vypadá pěkně.

Jdeme na odlesk

Odlesk je dalším základem pro vytvoření prostorového efektu pro naši ikonku, jinak by to celé vypadalo placatě a nudně. Pomocí nástroje Kresba přímých čar nakreslete přes horní část čtverce patvar podobný jako na obrázku níže. Dolní část patvaru udělejte vyboulenou směrem dolů (čím více, tím buclatější ikonku si vlastně vytváříte; ale zas to nepřežeňte), oblouk nedělejte přesně v polovině (vypadá nepřirozeně), ale naopak mírně nad nebo pod polovinou (přesně podle voka):

Oranžový čtverec opět duplikujte, zaberte myškou patvar a čtverec a vytvořte průnik. Vzniklému „odlesku“ přidejte barevný přechod tak, aby dolní část přechodu byla lehce světlejší než podklad a horní část nechte ve stejné barvě, ale průhlednou. Tím jde odlesk jaksi do ztracena, ale přitom se vytvoří jasná linie půlící ikonku:

Následuje naprostá hnida. Odlesk nevypadá ještě perfektně, protože je prostorově nedokonalý. Trochu ho upravíme: zaberte jej a pomocí nástroje Křivka > Dynamické rozšíření jej trochu zmenšete:

Odlesk převeďte na křivku (Křivka > Objekt na křivku) a opět jej znovu pomocí nástroje Dynamické rozšíření rozšiřte těsně ke kraji podkladového čtverce:

Tím vznikne na krajích odlesku efekt, který kopíruje náš domnělý plastický tvar (neboli ubrousíme dolní dva rohy). Je to fakt hnida a stejně si toho nikdo nevšimne, ale co děláme, děláme dobře, že…

Základ pro ikonku

Tím máme hotový „kontejner“ pro naši ikonku. Zbývá nám ji naplnit nějakým pěkným obsahem. Já jsem se rozhodl, že pro tento tutoriál udělám v Inkscape ikonku pro RSS kanál, ale vy si tam dejte, co uznáte za vhodné. Podstatná je jedna věc: ten váš bobr, hvězdička nebo srdíčko musí být z hlediska vrstev pod odleskem, lidově řečeno: odlesk musí být nejvyšší vrstva a překryje vše ostatní jako peřina, ale protože je průhledný, nebude to vadit. Naopak vznikne efekt podobný tomu v reálném světě:

Na mém příkladě to není moc vidět, ale pokud bych symbol pro RSS použil třeba v černé barvě, vznikne nám krásný přechod vytvoření odleskem a jeho ostrou hranicí.

3D a šáteček

Tak, tím jsme skoro hotoví. Mohli bychom se uspokojovat, ale protože jsme nároční, pohrajeme si ještě trochu s 3D. Ikonce proto přidáme pomyslnou horní hranu (resp. její dojem). Duplikujte oranžový čtverec dvakrát a oba duplikáty trochu zmenšete. Jeden ze dvou duplikátů navíc zmenšete dále lehkým zatáhnutím za horní okraj. Blbě se to vysvětluje, ale obrázek napoví:

Tím vzniknou 3 čtverce nad sebou, které se z velké části překrývají. Ze těchto dvou duplikátů nyní vytvoříme srpek, který bude sloužit jako základ pro hranu. Zaberte myškou oba duplikáty a pomocí nástroje Křivka > Rozdíl jeden objekt od druhého „odečtěte“. Tím vznikne srpek podobný jako na obrázku:

Tak, máme skoro hotovou hranu. Srpku dejte bílou barvu a nastavte průhlednost tak, aby byl jen lehce vidět. Srpku dále nastavte (pomocí táhla v panelu Výplň a obrys) rozostření (Blur) na takovou hodnotu, aby to působilo přirozeně:

Barvy a rozostření dolaďte – tohle spíš musíte nastavit přesně vod voka a trochu s tím zakvrdlat, než dosáhnete kýženého výsledku.

Stín a máme to

Poslední věcí je stín, čímž nám ikonka získá přirozený vzhled a bude vypadat plasticky a realisticky – tak to chceme. Zaberte velký oranžový čtverec a pomocí nástroje Filtry > Světla a stíny > Vržený stín vrhněte stín:

Směr stínu volte spíš od pravého horního rohu směrem do levého dolního (kopírujeme tedy světlo, které nám jakoby dopadá odshora zprava), nastavte proto horizontální offset na zápornou hodnotu. S velikostí stínu zakvrdlejte, až budete spokojeni (mělo by to asi být proporčně normální, nevrhejte stín, který je větší než objekt, který stín vrhá apod.). Pohrajte si s rozostřením (měkké stíny, tedy vyšší hodnota rozostření, jsou hezčí) a stín nedělejte moc tmavý (to působí tvrdě).

Ikona v Inkscape hotova

A máme hotovo. Není to pěkné?

Přestože tutoriál vypadá obludně, samotná práce je s trochou rutiny řádově na několik minut. Já jsem celou tuhle ikonu včetně vytípání screenshotů nakreslil za dvě minuty.

Pokud to někomu pomohlo nebo to někoho inspirovalo, těšilo mě. A ať mi tady někdo píše, že Inkscape je pro dreďácký paralytiky, zatímco profíci kreslí jedině v Illustratoru – najdu si vás a ukážu vám osobně svůj všemocný nástroj jménem Kresba od ruky.

Což je obrovské a milé překvapení. Nejzajímavější na celém filmu je asi jeho estetika – žádné kulaťoučké megamyslovské ksichtíky a roztomilí prdící riovští papoušci, jen samí oškliví patroni a neoholené ožralé kreatury. O to více pak člověka zarazí, jak lidské ty postavy jsou a jak přirozeně si získají vaši náklonnost. Troufám si tvrdit, že podobný animovaný film tu zatím nebyl a asi dlouho nebude.

Jinak to také není moc rodinná zábava, humorem to přetéká, ale humor je hodně nedětský a dost nekorektní. Další plus. Trochu takový animák na tripu, což naznačuje už úvodní scéna.

Po technické stránce – všechny ty detaily, nasvětlení, srsti, povrchy, mimiky – to působí jako „CGI nové generace“, klobouk dolů. A jako celek – prostě perfektní.

Rango se nezdá, věřte mi!

Ať už má kdokoli k současnému českému prezidentovi vztah jaký chce (a ani já nejsem žádný Klausův nohsled), jisté je, že Václav Klaus není bláznivý podivín. Předložím několik pádných argumentů.

Klaus je konzistentní

Klaus je názorově mimořádně konzistentní. Co říkal před týdnem, říká dnes a bude říkat i dál. To je na českou politiku dle Mistra veletoče relativní unikum, věc nevídaná a hodná poctivého vtěsnání do análů.

Vytváření ekomýtu

Navzdory potřebě novin (jejichž vzorový čtenář je „populum“, tedy trouba, který bez výhrad bere vše, co „píšou v novinách“, a myslí si, že to má nějakou váhu) vytvářet jednoduchá tvrzení, kterým se lze vzápětí jednoduše vysmívat (což zvyšuje prodejnost), se domnívám, že hlavním bodem Klausovy skepse ohledně tzv. globálního oteplování není, jestli existuje, či neexistuje, ale jestli jej skutečně způsobuje člověk svojí neohleduplností k přírodě, anebo jestli se jedná o přirozený proces. V tomto totiž nejsou zajedno ani lidé z oboru.

Tedy řečeno jinak – jestli jde o ekomýtus vytvořený za nějakým účelem, anebo o součást našeho života, se kterou se budeme muset smířit. Nicméně ani samotná existence globálního oteplování není žádná hotovka – kdo sleduje vývoj (hlavně žaloby a zatýkání kolem falšování různých oteplovacích výzkumů a kolem toho, jestli ti lední medvědi skutečně zemřeli na přehřátí), ví, o čem mluvím.

Oprávněná skepse k Evropské unii

Klausově nechuti vůči nařízením Bruselu rozumím a Vy byste měli rozumět také. Nevím, proč mi má někdo z druhého konce planety nařizovat, co mám jíst, jak dlouho mám skladovat guláš a jak nazývat rum… Riziko byrokratické zvůle a prostor pro svévolné ovlivňování každodenních součástí života je zde obrovský. Jakási evropská unie existuje z logiky věci (sousední poloha států na jednom kontinentě) a vytváří prostor pro vzájemné obohacování (obchodní i kulturní) přirozenou cestou. Nevím, proč je k tomu třeba ještě monstrúřad s vyhláškami a banda darmožroutů.

Pokrok byl vždy stavěn na pestrosti a diverzifikaci, „paralelních světech“. Naopak unifikace je to, co spolehlivě zadusí. A z hlediska historie: „velké jednotné říše“ zatím nikdy nedopadly dobře.

Euro – potopme se společně jako bratři

Stejně tak je dobře, že nějaký vysoce postavený politik vyjadřuje obavy z jednotné měny. Proč má krach země na druhém konci planety odskákat řada dalších zemí na jiném konci planety, která krach nezpůsobila, nemůže jej vyřešit a obecně asi s tímto problémem mnoho zadostiučinění nemá? V rámci pocitu „společně, ruku v ruce, ke dnu“?

Ekoteroristé skutečně nemají mandát

Klaus má také jeden zásadní argument proti podivínům, kteří se v lese přivazují ke stromům nebo se honí s dřevorubci. Není to jen osobní antipatie (i když i ta hraje roli). Podstata totiž je, že nemají absolutně žádný mandát pro to, aby mohli takto jednat.

Neupírám vyjádření občanského názoru nebo nevole, chraň bůh. Pokud mě ale nepochopená „vyšší pravda“ nebo dokonce dobro nás všech (tenhle argument mám fakt nejradši) opravňuje k tomu, abych se stal samozvaným Kick-Ass, přestávám být aktivním uvědomělým občanem a stávám se zločincem nebo teroristou. Na argumenty nehledím, vzdělání, abych mohl kompetentně o problému rozhodnout, nemám, vědeckými studiemi se neoháním, ale mám vyšší pravdu a dělám to pro tvoje dobro (i přes tvoji mrtvolu). Fakt dobrý.

Závěrem

Jestli je Václav Klaus v něčem podivín, tak možná v tom, že si bere pera. A co? Své názory má ale utříděné, argumentované, konzistentní a zasazené do kontextu. Že nejsou mainstreamové nebo že provokují, to přeci není důvod k nálepce bláznovství. To je normální.

Je to poslední příspěvek na téma „politika“ (doufám), pokud si někdo všiml nedostatků v mých argumentech, rád uvítám upřesnění / polemiku dole v diskusi. Těším se také na příspěvky typu Klaus = zrzavej vožrala!!!!!! od vysokoškolsky vzdělaných lékařů z Motolské nemocnice.

Instalace SSL certifikátu krok za krokem

1. Prvním krokem k SSL certifikátu je vygenerovat si tzv. CSR soubor (certificate signing request) a privátní klíč. Ve většině návodů najdete odkaz na OpenSSL a pak zběsilé maštění čehosi do konzole, já našel elegantnější způsob, a to vytvořit si zmíněné soubory online. Existuje na to pár šikovných nástrojů, např. http://www.gogetssl.com/eng/support/online_csr_generator/ nebo http://www.shatlovsky.ru/csr_generator/
2. Do údajů potřebných k vystavení SSL certifikátu nabušte patřičná data (jméno, organizace, email…), upozorňuji, že nejdůležitější část je common name, kam napište doménové jméno přesně ve tvaru, v jakém ho budete používat (tedy např. včetně www). Vygenerujte si CSR a private key (obvyklá délka bývá 2048 bitů).
3. Dalším krokem je samotný nákup SSL certifikátu od certifikační autority. Těch je několik, např. RapidSSL, Thawte, VeriSign ad. Já jsem zakotvil u GoDaddy hlavně kvůli dobré ceně a zatím maximální spokojenost, a to i se správou certifikátu. Nedoporučuji nakupovat SSL certifikát u české společnosti, nevím, že by byla nějaká přímo certifikační autoritou, takže to stejně nakupují u těch několika světových a pak to akorát prodávají třikrát dráž. Rozumná cena SSL certifikátu je k dnešnímu datu tak tisícovka / ročně, dá se sehnat špetkovně levnější i výrazně dražší.
4. Po uhrazení certifikátu začíná proces jeho vytvoření. Nejdříve předložte / nahrajte CSR, které jste si vygenerovali v kroku 2.
5. Následuje ověření, že jste skutečně majitelem domény. Pravděpodobně to bude tak, že na email(y) vlastníka domény (podle WHOIS záznamu) přijde požadavek k ověření, obvykle nějaký odkaz k prokliknutí, heslo apod.
6. Poté, co budete ověřeni, získáte tzv. chain certifikát a veřejný klíč. Tím máte v ruce veškeré věci, které ke zprovoznění certifikátu potřebujete: chain certifikát, privátní klíč a veřejný klíč.

Sranda, ne? Další postup se již liší podle toho, u jaké hostingové společnosti Vám web běhá. Ty lepší budou mít správu SSL certifikátů přímo v administračním rozhraní, takže stačí dané řetězce vložit do příslušných polí. Možná bude nutné podklady k certifikátu zaslat emailem na podporu hostingu. Osobně mohu doporučit webhosting Savana, kde je možné vše kolem SSL pohodlně obsloužit v administraci (žádné obavy, nemám z tohoto doporučení ani korunu, jsem jen spokojený uživatel).

Drobná poznámka nakonec: pokud do zabezpečeného webu nasáváte nějaké externí věci (např. jQuery knihovny z externích repozitářů), dejte si pozor, abyste nasávali opět ze zabezpečených webů (https://…). V opačném případě totiž nebude certifikát fungovat a je celkem logické, že součástí zabezpečené komunikace nemůže být nezabezpečená komunikace s cizími servery, že.

Na to, že mi do mailu chodí dotazy na něco, co je v inzerátu doslovně napsáno, jsem si již zvykl. Zvykl jsem si i na to, že člověk celkem běžně dostává reakce typu „mate to jeste?“. Bez oslovení, bez pozdravu (aby se tím dobrý den nedej bože někdo nevyčerpal k smrti), bez uvedení vlastního jména. Bez diakritiky (nechtějme přehnané požadavky, že). Na takovéhle blafy prostě nereaguju a je to.

Co mě ale zaráží, je jistota, s jakou každá konverzace s „uživatelem“ takovýchto serverů směřuje do slepé uličky. Je to jako šachová partie, u které ze samého počátku jen tiše sledujete, jak se na vás valí ta nezvratná stěna osudu, která vás pořádně přimáčkne a rozdrtí. Uživatel: „mate to jeste?“ Já: „Dobrý den, ano, mám. Máte o to zájem, jak si to předáme (jsem z Prahy)? Díky za odpověď, Michal Singr“. Tím vlákno konverzace končí, o tomto uživateli již do smrti neuslyším, odpovědi se nedočkám.

Další variace: „poslete mi to“ (doslovná citace celého mailu, v textu neuvedena adresa ani jméno). Za pět minut další email: „uz mi to neposilejte“. A nikdy víc se neslyšeli.

Další variace: „mam zajem o ten mobil jesly ho ještě mate prosivas dejte mi vědět co nejdřiv rada bich si ho odvas odkoupila na dobirku čekam na odpověd.“ Zajímavé, odpovídám, že mám, kam to poslat? A… k velkému překvapení… ještě budu chvíli napínat réma… ještě to nesdělím… už to přijde… nic.

A další: „je telefon na vsechny operátory? pokud ano, zaslete prosim na dobírku“. Pro odpověď odkazuji na první větu svého inzerátu (+ pro sichr píšu i do mailu) a ptám se na jméno + adresu. Což je asi jako posílat emaily lopatou z okna.

Že hloupě generalizuji? Pojďme to vzít statisticky: za jeden den aktivního inzerátu jsem dostal 17 odpovědí. Z toho většinu (16) psali tvorové, kteří nemají jméno, adresu, českou klávesnici, zkušenost s rozhovorem, který někam směřuje, a nejsou schopni udržet konverzaci na více než jednu repliku. Případně to jsou najaté operátorky z Číny s rychlokurzem češtiny, to nakonec vyzerá pravděpodobněji.

Inzerát mažu, tohle nemám zapotřebí. Jak je možné, že něco takového může byť jen náznakem fungovat? Anebo jsem opravdu jediný exot, který v dnešní době očekává odpověď na dotaz nebo konverzaci, která dává smysl? Jsou věci mezi nebem, zemí a kompem…